Hmatné
jsou dorsální plochy metakarpálních kostí, od hlavic
až k bažím.
Osifikace a variace záprstních kostí
Osifikace záprstních kostí
Zvláštností metakarpu je, že osifikují z diafysy a jen z jedné epifysy
, která u 1. metakarpu je při bázi, kdežto u ostatních v hlavici;
jde o tzv. monoepifysové kosti. První metakarp se tedy způsobem
osifikace podobá článkům prstů. Náznaky epifys, které se mohou
objevit v hlavici 1. metakarpu nebo v bazích ostatních, se
označují jako pseudoepifysy. Diafysy metakarpu začínají osifikovat
prenatálně (již v 9. fetálním týdnu); epifysy osifikují ve 2.-3. roce,
u dívek dříve než u hochů; s diafysami splývají v 15.-19. roce, opět
dříve u dívek.
Variace záprstních kostí
Typická variace je samostatně osiťikující proč. styloideus ossis metacarpi
tertii. Jinak jsou metakarpy postiženy při vrozených malformacích
končetin (např. chybí první nebo první dva metakarpy
u manus vara congenita).
Ossa digitorum - kosti prstů
Kostru prstů tvoří ossa digitorum (manus) čili phalanges,
články prstů (ruky), které jsou dva na palci,
po třech na ostatních prstech. Na každém článku se
rozeznávají tři hlavní úseky:
basis phalangis, baze článku - širší proximální úsek,
corpus phalangis, tělo článku - střední štíhlejší
část - a
caput phalangis, hlavice, kterou článek distálně končí.
Baze článků jsou napříč rozšířené, na proximální
straně je konkávní kloubní plocha pro sousední kost
(viz dále).
Těla článků prstů jsou dorsálně mírně konvexní,
palmárně rovná až mírně konkávní.
Hlavice jsou konvexní plochy kladkových kloubů
s příslušnou vodicí rýhou; příslušná vodici lišta je
na bázi následujícího článku.
Články se liší podle polohy na prstu.
Phalanx proximalis (prima) je nejdelší. Baze proximálních
článků mají proximálně jamku, napříč
oválnou, pro hlavici metakarpu.

Caput ossis metacarpi má distálnč kulovitý tvar,
do dlaně přechází ve válcovou plochu, což se projeví
ve funkci kloubů mezi metakarpy a prvními
články prstů. Boční strany hlavic jsou rovné, mohou
být prohnuty v jamky.
Spatia intermetacarpalia jsou čtyři prostory mezi
metakarpy, v nichž se nacházejí mm. interossei
(manus).
Každá z metakarpálních kostí má některý charakteristický
znak:
os metacarpi I je nejkratší a nejsilnější. Proximálně
má sedlovitou plochu pro skloubení s os trapezium.
Laterálně je na těle kosti podélná hrana pro úpon
m. opponens pollicis;
os metacarpi II je nejdelší; proximálně má typický
zářez pro skloubení se stříškovitou plochou na os
trapezoideum;
os metacarpi III má proximálně plošku pro os capitatum
a při ní z radiálního okraje dorsální strany vybíhá
proximálně nápadný
processus styloideus ossis metacarpi tertii, místo
úponu m. extensor carpi radialis brevis;
os metacarpi IV se proximální rovnou kloubní ploškou
stýká s os hamatum;
os metacarpi V má proximálně prohnutou plošku,
kterou je přikloubeno k os hamatum; na volném ulnárním
okraji jeho baze je drsné místo (pro úpon
m. extensor carpi ulnaris).

KOSTI RUKY

Ossa metacarpi (ossa
metacarpalia) - kosti záprstní
Pět kostí záprstních (obr. 254 a 255), ossa metacarpi
(ossa metacarpalia), které distálně navazují na karpus,
vytváří celek, úsek skeletu ruky, nazývaný
metacarpus, záprstí; je to oblast hřbetu ruky a dlaně.
Každá metakarpální kost (zjednodušeně nazývaná
metacarpus I - V) má tři hlavní části:
basis - širší proximální úsek,
corpus - střední úsek, štíhlé tělo - a
caput - hlavici, na distálním konci kosti.
Basis ossis metacarpi má proximálně plošku pro
skloubení s příslušnou kostí distální řady karpu; na
2.-5. metakarpální kosti jsou po stranách baží
plošky pro styk se sousedními metakarpy.
Tylo postranní plošky jsou:
na 2. metakarpu radiálně pro os trapezium, ulnárně větší osmičko
vitá ploška pro 3. metakarp, na třetím metakarpu je radiálně osmičkovitá
ploška pro 2. metakarp, ulnárně dvě samostatné plošky pro
4. metakarp, na čtvrtém metakarpu radiálně dvě samostatné plošky
pro 3. metakarp, ulnárně jedna větší ploška pro 5. metakarp ana pátém
metakarpu je ploška jen na radiální straně, pro 4. metakarp.
Corpus ossis metacarpi je mírně zahnuté, dorsálně
téměř rovné, palmárně konkávní, zaoblené.
Po stranách kosti jsou patrné plošky a hrany odpovídající
poloze mm. interossei, blíže dorsálnímu
okraji jsou někdy patrné i linie úponu fascie (fascia
dorsalis manus interossea).

Variace zápěstních kostí

V karpu se vyskytuje řada přídatných elementů, které jednotlivě
vystupují jako variace. Některé z nich jsou fylogeneticky podmíněné
a na základě vývojové rekapitulace se jako dočasné základy
kostí objevují za embryonálního období (Čihák, 1972). Nejčastější
z fylogeneticky podmíněných přídatných kostí je os centrále carpi,
které se jako malý element nachází mezi os scaphoideum, os trapezoideum
a os capitatum; odpovídá distální části os scaphoideum,
která je u některých obojživelníků a plazů samostatná kůstka jako
jedna z včtšího počtu tzv. centrálních kostí karpu, jež se u nich nacházejí;
v ontogenezi člověka je dlouho samostatná, pak splývá
s os scaphoideum (Čihák, 1972). Jako samostatná se u člověka zachová
na základě vstupu cév a vzniku samostatného osifikačního
jádra. Také některé další z takových přídatných kostí mají podklad
ve fylogcnezi. Za přeměněné původní karpální elementy se považují
i proč. styloideus radii a proč. styloidcus ulnae, s tím. že druhotně
splynuly s předloketními kostmi. Svědči pro to i způsob jejich
osifikace. Jiné z přídatných elementů vznikají jako důsledek
osifikace pod vlivem cév atypicky vrůstajících do chrupavčítého
základu kosti a nemají fylogenetieký podklad.
POŘADÍ A DOBA VZNIKU OS1FIKAČNÍCH JADER
V ZÁPĚSTNÍCH KOSTHCH
nahoře - pořadí vzniku osifikačních center (červeně) s časovými
údaji (černě)
dole - čevená šipka znázorňuje postup začátku osifikace v jednotlivých
kostech
M. měsíc postnatální
R. rok
C os capitatum
H os hamalům
Tr os triquetrum
L os lunatum
S os scaphoideum
Ti os trapezium
To os trapezoideum
P os pisiforme
R rádius
U ulna

retinaculum musculorum flexorum

(lig. carpi
transversum), čímž se sulcus carpi mění v
canalis carpi, jímž procházejí šlachy svalů a nervy
z palmární strany předloktí do dlaně.
Hmatné útvary na karpu
Na dorsální straně lze hmatat pohyby kůstek skrze
šlachy (např. vykloubená kůstka nápadně prominuje);
na dlaňové straně jsou hmatné obě eminentiac
carpi.
Ze všech karpálních kostí se ncjčastějí láme os scaphoidcum, a to
kolmo na svou podélnou osu. Proximální fragment přitom může
být oddělen od cév zásobujících kost, což komplikuje hojení.
Osifikace a variace zápěstních kostí
Osifikace zápěstních kostí
Karpální kosti způsobem své osifikace představují typické tzv:
krátké kosti, které osifikují enchondrálně, od středu k povrchu,
každá kost z jednoho jádra (srov. str. 68).
Osifikace karpálních kostí (obr. 256) je důležitým ukazatelem
tělesné vyspělosti dítěte. Při narození jsou všechna ossa carpi chrupavčitá.
Jejich postupná osifikace začíná v os capitatum, které osifikuje
první, v 1. roce věku (od 2. postnatálního měsíce); osifikace
pak pokračuje přes os hamalům ( I . rok, od konce 3. měsíce) na os
triquetrum (3. rok), os lunatum (4. rok), dále pak přes os scaphoideum
(4.-5. rok) na os trapczium (4.-5. rok) a končí osifikací os
trapezoideum (v 5.-6. roce). Os pisiforme jakožto sesamská kůstka
osifikuje pozdě (mezi 7. a 13. rokem, nejčaslěji v 9.-10. roce u dívek
a ve 12. roce u hochů). Pro zapamatování si uvědomíme, že osifikace
postupuje po spirále: z os capitatum k ulnárnímu okraji karpu
a proximálně, proximální řadou radiálně, po radiálním okraji
distálně a odtud ulnárně do os trapezoideum (obr. 256).
Dosažený stupeň osifkacc karpu (který ve statistickém průměru
odpovídá určitému věku), což se označuje jako kostní věk, se porovnává
se skutečným věkem vyšetřovaného dítěte, čímž lze zjistit, zda
se kostra přiměřeně rychle a dobře vyvíjí. (Pro uvážení celkového
stupně tělesné vyspělosti dítěte se přitom porovnává i stav postupného
vývoje chrupu, tzv. zubní věk. Obecně i pro karpální kosti platí,
že jejich osifikační jádra se objevují dříve u dívek než u hochů.